Důležité nedůležitosti

Toho, že jsem jiná, jsem si začala všímat už v dětství. S přibývajícím věkem jsem dělala vše pro to, abych uspokojila nároky ostatních – přizpůsobovala jsem se jejich kritice a požadavkům. O tom, že bych měla být hlavně sama sebou, jsem tehdy neslyšela ani slovo. Tak jsem se snažila být někým jiným, ale postupem času jsem si uvědomila, že mi v tom ale vůbec není dobře.

Ty moje "debilní" názory. No, každý máme ty svoje. Jenže moje názory nejsou debilní, jen se liší od těch tradičních. Že to, co je dané, zažité, naučené a "funguje" to tak roky, ještě neznamená, že je to dobře.

Když jsem po mateřské hledala práci, nastoupila jsem do speciální školy Diakonie. Plánovala jsem si udělat kurz asistentky pedagoga. Vydržela jsem tam jen pár týdnů a upřímně, na takovou práci jsem moc citlivá.

Ale i tak jsem poznala fungování a chod takové školy. O děti je skvěle postaráno, mají pestrý program, více hravosti, výletů. Chápu, že je to všechno uzpůsobeno možnostem takových dětí. Co ale nechápu, je, proč takový přístup nemají i naše děti ve školách. Nechci je tu rozdělovat na normální a ty druhé. Všechno jsou to děti s různými možnostmi.

Věřím, že by se ve školách spousta z nich přestala trápit, kdyby se změnil přístup k výuce i přístup pedagogů. Samozřejmě, že existují jiné možnosti výuky, ať už Montessori školy, nebo domácí výuka. Jenže takovou výuku si nemůže dovolit každý. Ať už kvůli ročnímu školnému, nebo kvůli tomu, že nemůže zůstat s dětmi doma – bez práce.

Nepřijde mi to fér. Taková výuka by měla být dostupná všem, kdo se pro ni rozhodnou a stejně tak by měli být podporováni rodiče, kteří chtějí své děti učit doma.

Ve své praxi vidím, že škola opravdu není základ života. Spousta lidí se teď v dospělosti učí to, co je škola nenaučila – jak žít. Ať už jde o výchovu dětí, jak být dobrým partnerem, jak navazovat a udržovat vztahy, jak zvládat těžké životní situace, jak pečovat sám o sebe, zjišťují, co opravdu od života chtějí, jak být šťastní. Zkrátka to opravdu důležité.

S tímhle nedostatkem vstupujeme do dospělosti, kde nás společnost dál přesvědčuje o tom, že nejsme dost dobří. Na dobrou práci jste nejdřív příliš mladí, pak jste ve věku, kdy chcete děti, pak je problém, že máte děti a pak už jste pro změnu zase moc staří. Kdyby se děti ve školách učily, jak poznat svoje silné stránky a rozvíjely je, možná by se pak lépe rozhodly pro své budoucí povolání. Byly víc motivované, a hlavně šťastné a spokojené v práci, která je baví a naplňuje.

Dalším útokem na naše sebevědomí je životní styl. Všude narážím na to, jak bych měla vypadat, co všechno bych měla dělat, kolik peněz bych měla mít, jak se oblékat, jak být dobrá matka, milenka, partnerka, jak bych se chovat měla i neměla.

Přesvědčení, že nejsme dost, že bychom měli mít víc, že bychom měli chtít víc.

Bulvár plný dokonalých zadečků, plastik a poslední módy není něco, k čemu bychom měli vzhlížet. Je to obraz toho, jak moc jsme slevili ze svých zdravých životních nároků. Jak moc dovolujeme ostatním šlapat po nás. Přisuzujeme důležitost nedůležitostem.

Tohle všechno rozptyluje naši pozornost a odvádí ji jinam. Pryč od nás samotných. Takže až si příště budete připadat jiní – nedostateční, zamyslete se, jestli je tenhle pocit oprávněný, jestli potřebujete mít a dělat to všechno, co je po nás společností požadováno.

Čím víc opouštím tyhle zažité názory společnosti, tím spokojenější jsem. Bez dokonalých křivek, bez výplní, bez hromady peněz, bez vily, bez značkového oblečení – v teplákách, s povislýma prsama, sama se sebou.

Je to úleva, když víte, že nemusíte…