Vy to nevíte?

Říká se, že chybovat je lidské, že chybami se člověk učí. Tak proč se lidé snaží být za každou cenu bezchybní, dokonalí, proč se za svoje chyby stydí?

I já v sobě dlouho nosila vzorec, že nevědět je trapné. Když jsem neznala odpověď na otázku, styděla jsem se. V mém těle vládla panika, snažila jsem se situaci co nejlíp zachránit, aby nebylo poznat, že nevím, schovat to. Stálo mě to spoustu energie a nervů.

Kde jsem ke svému vzorci přišla? Na druhém stupni základní školy, při zkoušení. Od dětství jsem byla šedá myš, na druhém stupni se mi spolužáci posmívali, protože jsem dospívala dříve, než ostatní spolužačky a tak jsem TO opět schovávala, aby TO nebylo vidět. A to poslední, o co jsem v té době stála, bylo, být středem pozornosti. Stát před celou třídou, červená až za ušima a nevědět… Útěk byl pro mě v té době jediným řešením. Jenže pan učitel mě i přesto u tabule řádně podusil. Kladl mi otázky, na které jsem neznala odpověď. A trauma bylo na světě.

Doma se se mnou nikdo neučil. Látku, kterou jsem nepochopila, jsem už nedohnala. Žila jsem se skličujícím pocitem, že nevím a nevěděla co s tím. A dlouho do dospělosti si to vyčítala. Až se školní docházkou mého syna jsem pochopila, že i když mi bylo dvanáct, pořád jsem byla dítě a potřebovala někoho, kdo by mi s tím pomohl. Díky tomu jsem si odpustila, že jsem po sobě tenkrát chtěla tolik.

Nikdo nejsme dokonalý. Všichni máme svoje vzorce, které nás omezují. I lidé, kteří nás přesvědčují o opaku. Vždy jsem vzhlížela ke vzdělaným lidem, lidem na vysokém postu, úspěšným lidem, kteří v život něco dokázali a cítila se vedle nich tak maličká, nedostatečná. Za poslední rok jsem prošla několika kurzy a zjistila, že lidé, ke kterým vzhlížím a cítím se vedle nich nedostatečně, jsou také "jenom" lidé, kteří zažívají to samé, co mi ostatní smrtelníci. Jenom jsou ve svém životě dál, díky tomu, co dělají, co umí.

Je to cesta, na kterou jsem se vydala i já. Učím se ze svých chyb. Když něco nevím, zeptám se. A když přijdou těžké časy, vím, že je to zkouška, která mě přišla něco naučit. Postupně se snažím postavit svým strachům. Krůček po krůčku. Stojí to za ten pocit, že jste něco dokázala, že jste to zvládla. A věříte si čím dál tím víc. Už vím, že úspěch není jen pro vyvolené, ale je tu pro každého z nás.

Dnes s úsměvem vzpomínám na paní z letadla, která se velmi divila, že nevím, že sedačky musí být ve výchozí poloze, když je čas jídla. Ne, nevěděla jsem to a byla s tím v pohodě. Její odpověď ve stylu – já to vím a ty jsi úplně blbá, protože to nevíš, by mě dříve velmi zasáhla a já bych se styděla. Jistě to také znáte, kdy se vás někdo druhý snažil ponížit jen proto, aby se cítil lépe.

Věřte mi, že cítit se lépe a věřit si, můžete i bez ponižování ostatních. Jen tak, aniž byste na tom byli závislí.

Pokud máte chuť vydat se na svoji cestu a žít jinak než doteď, ale nevíte kde začít, nezapomínejte, že jsem tu pro vás.